T Ý N E C

Vlkonice. Malebná vesnička, kde hasičský sbor funguje nepřetržitě již 100. let. Právě u příležitosti tohoto významného jubilea, se zde konala oslava a zároveň zde proběhla okrsková soutěž okrsku č. 5. Těžko byste zde hledali kousek roviny, i samotná ves je rozložena ve svahu. Nejen tím jsou Vlkonice zajímavé, např. jsou obcí spadající pod Budětice, ale soutěží v našem okrsku, mají poštu Horažďovice, ale agendou je má na starosti Sušice. Holt ten život nemůže být jenom jednoduchý.

Ve Vlkonicích nás přivítalo krásné jarní počasí, sluníčko svítilo a na nebi nebylo ani mráčku. Všechna družstva měla dojezd na půl jedenáctou. Po svém příjezdu jsme byli seřazeni do průvodu a v jedenáct hodin jsme pochodovým krokem vyrazili k pomníku válečného letce Matěje Pavloviče, kde byly položeny věnce, zahrána česká hymna a hold válečnému bojovníku jsme vzdali i minutou ticha. Nedá mně to, abych se u jména vytesaného v kameni nezastavil. Sám jsem velkým fanouškem historie, českého odboje a našich válečných pilotů bojujících v 2. Světové válce. Dále viz poznámka pod článkem. Následně jsme vyrazili ke cvičišti. Do kroku nám hrála místní kapela Narychlo. Na půl jednou byl proveden nástup zúčastněných družstev. Byli představeni jednotliví funkcionáři, rozhodčí disciplín a vedoucí týmů si vylosovali startovní čísla. My jsme neskromně chtěli jedničku. Tu však dostali domácí závodníci, jelikož pomáhali s organizací soutěže a oslav, ale také někteří hráli v kapele Narychlo. Vše bylo jasné a přikročilo se k losování. Náš „boss“ zvolil obvyklou vyčkávací taktiku, která se mu tak jednou maximálně dvakrát   za pět let vyplatí a vylosuje dobré pořadí. A to podruhé bylo zrovna dnes, vytáhl dvojku, což bylo krásné. Následně jsme si však uvědomili, že zde ještě nemáme L., který nám má běžet štafetu. Pro dnešek to byla již druhá osoba, kterou jsme začali intenzivně shánět. Tou první nebyl nikdo jiný než pan P., o kterého jsme se báli, jelikož jsme nevěděli, jak zakončil svou akci „Š“, které se mimochodem zúčastnilo i dost našich hasičů. Po několika telefonických urgencích, nám jeho bratr sdělil, že je živ a nachází se v relativně použitelném stavu. Což značilo, že je schopen téměř maximálního výkonu. Takže to bylo fajn. Na štafetu jsme měli nastupovat něco po jedné hodině, hned po domácím družstvu. L. jsme řekli, že má přijet taky tak kolem jedné, jelikož jsme netušili, jaký spád události naberou a že v jednu se již poběží. Netrpělivě jsme tedy vyhlíželi modrou Felicii kombi jedoucí od Černíče. A hle tu jsme ji zřeli, blížila se téměř nadzvukovou rychlostí. F. běžel hned k parkovišti, aby L. okamžitě odtáhl ku štafetě. Ten se bránil, že ještě zaparkuje, což mu však nebylo dovoleno. Jen mu bylo sděleno, že parkování má přenechat přítelkyni.  Ten se tedy celý vyjevený z nečekané situace začal oblíkat do mundůru. „Na to není čas, oblíkneš se za běhu“ bylo mu hektickým hlasem sděleno. My už jsme se mezitím přesouvali k dráze a připravovali si potřebný vercajk. L. mezitím stačil s vypjetím posledních sil doběhnout na start svého úseku a už se běželo. První štafetu jsme zaběhli na pohodu, ono nám to už asi ani rychleji nejde a druhá do toho dala více rychlosti, která nám zajistila prvenství v této disciplíně. Ale bylo to jen o fous. Po odběhnutí štafety ostatními družstvy jsme se začali připravovat na provedení požárního útoku. Byla vyhlášena krátká osvěžovací pauza, po níž jsme již vše začali skládat na základnu. Hlavou mně zase proběhlo, aby nás nezradila technika nebo se nám nesvlíkla hadice z koncovky. Mluvili jsme o tom s kluky i na tréninku. Je to věc, která se dá ovlivnit jen velmi málo. To už, ale jdeme na start a špatné myšlenky nás opouští. Vybíháme s povelem start vstříc našemu nářadí a úsekům. Vše vychází na jedničku. Rychlej koš, smontování savců, rychlé nasátí, chvilkové jistotní přidržení vývěvy a už valí voda do béček. Béčka jsou spojena, rozdělovač připojen, proudaři na místech. Výstřik vody z proudnic, lehká korekce směru vody a už to perem do díry v terčích. Ideální vítr do zad, čisté proudy a my jen slyšíme, jak voda hučí do děr uprostřed terčů. Každý zkušený proudař to zná, jinak to zní, když stříkáš do plechu a jinak když jde proud přímo do otvoru v terči. „Tak už vylezte“, říkáme si s Lu. v duchu, připadá nám to jako věčnost. Ze zadu z terčů už lije voda. A najednou konec, napětí v rukách držících proudnici ochabuje, voda přestává téct. Vyděšeně se otáčíme, co se stalo a vidíme obrovský gejzír vody, valící se z protrženého béčka. „Do prd...“ říkám si v duchu a vzpomínám si na moje obavy o materiál. V mžiku se však všichni začínají radovat. Nejprve vidím F., jak zvedá ruce nad hlavu a jásá. Já i Lu. se obracíme zpět k terčům a nevěřícně koukáme na tyčící se terčíky. Když praskla hadice a přestala proudit voda, tak ještě nahoře nebyly. Terče již musely být naplněné a dmoucí se hladina vyhákla terčíky ze svých pozic. Krásný pocit, pořád tomu nemůžu uvěřit. Někdo nahoře nás má rád. S Lu. si plácneme a jsme opravdu plni euforie. Následně si vše vyprávíme i s ostatními kluky a celým našim podpůrným týmem. Víme, že nás již jen těžko někdo porazí. Na řadu přicházejí další družstva, některým se daří lépe jiným hůře. A je dobojováno. Po ukázkových útocích žen a dětí je soutěž u svého konce. My z ní počtrnácté v řadě vycházíme jako vítězové. K. a F. s našimi juniory přebírají pohár pro vítěze a pohár putovní. Přejícné bučení z jedné části pod stanem nám dodává další elán a motivaci do příštího roku. Po skončení k nám ještě zavítali Černíčtí kluci a společně jsme si popřáli ke svým výkonům. Ty nás potěšili svojí dobře míněnou hláškou: „Na to jak jste starý, běháte fakt dobře“. My jsme se tomu ze srdce zasmáli, protože jsme si uvědomili, že už opravdu nejsme nejmladší. Klukům jsme taky nabídli, aby si k nám zajeli zatrénovat na překážky a pokud budou chtít, tak jim poradíme i nějaké finty na útok. Tahle družstevní konfrontace nás opravdu potěšila a těšíme se, až se s kluky potkáme na Boru na vyřazováku. Tam postoupili ještě i Smrkovečtí, kteří se také ukázali v dobrém světle.

Co závěrem. Vlkoničtí pro nás uspořádali pěknou oslavu jejich 100. let založení místního SDH. Soutěž odsýpala a byla bez zjevných komplikací. Perfektní občerstvení, obsluha a nesmím zapomenout na kapelu, která hrála perfektně. My jsme si ji pro jistotu předbukovali na příští rok k nám do Týnce, kde by se měla uskutečnit oslava 70. let založení našeho SDH. K domovu jsme tak odjížděli nadmíru spokojeni.

P.S. 1 Koukal jsem, že se na našem okrsku již smí běhat s úzkými B hadicemi. Doposud jsem žil v domnění, že pravidla nařizují hadice B 75, nikoliv B 65. Ale jsem jen člověk, takže se mohu i mýlit.

P.S. 2 Za závěrečné pohoštění v Hliněném Újezdu děkujeme panu P., všechna čest.

P.S. 3 Ne všichni pochopí souvislosti některých pasáží tohoto článku, ale to se nedá nic dělat. Ostatní vědí :-)

Poznámka:

A přesně takovým byl i podplukovník in memoriam Matěj Pavlovič. V rámci předválečné akce „1000 pilotů“ republice absolvoval pilotní kurs. Po obsazení republiky nacistickým vojskem se nespokojil s životem porobeného občana, ale splnil svou vlasteneckou povinnost a odešel bojovat za hranice své vlasti za její svobodu. Přechází hranice do Polska, kde jsou postupně, v táboře v Malých Bronovicích, situováni všichni čeští bojovníci. V počátcích o ně polská vojenská elita nestojí a chová se k nim s nepatřičnou arogancí. Z přístavu Gdyně mají odplout na lodi Castelholm do Francie. K lodi však přichází prosit polští důstojníci, aby alespoň někteří z Čechů zůstali. A jejich prosby hrstka pilotů vyslyší. Mezi nimi je i Matěj Pavlovič. Zařazuje se do polského letectva, které je však žalostně špatně a zastarale vybaveno. Co by všichni dali za česká letadla. Proti moderní německé technice je již veškerá snaha odsouzena k záhubě. Přesto se však rvou jako lvi. Na neozbrojených průzkumných letadlech spolu s dalšími čs. letci, J. Františkem a J. Balejkou, napadají kolony německých obrněných vozidel. Na ně pak shazují svazky ručních granátů a mnoho vozidel zůstává po těchto zásazích nepojízdných. Vůbec jako první Češi byli vyznamenáni Polským válečným křížem. Německá armáda však svojí silou drtí polskou zemi a postupuje stále dál do vnitrozemí. To nutí naše piloty spolu s Poláky přeletět do Rumunska. Při této krkolomné cestě zažívají i internaci, z které se jim podaří uprchnout do Bukurešti. Zde si opatřují dokumenty a odplouvají do Francie. Jsou zde zařazeni do cizinecké legie. Z ní se jim pomocí polského seržanta podaří vyvázat a jsou přiřazeni k polské letecké jednotce. Postupně se přeškolují na francouzské stroje. Postup německých vojsk je však bleskový a Matěj Pavlovič se do bojů ve Francii aktivně nezapojuje. Po kapitulaci Francie se přesouvá do Anglie. Zde se opět setkává s Františkem a Balejkou. Absolvuje přeškolovací výcvik a v prosinci 1940 je přidělen k bojové jednotce. Konkrétně k 303. polské stíhací peruti. Aktivně se zapojuje do bojových akcí perutě. Bohužel však přichází jeho poslední let, který proběhl 20. 4. 1941. Při patrole nad severní Francií, se šest Spitfirů 303. peruti dostává do boje s osmi ME Bf 109, kteří doprovázejí lehký bombardér Junkers Ju 88. Z německých strojů je jeden sestřelen a jeden sestřelen pravděpodobně. Bohužel jednu ztrátu utrpěla i polská peruť. Poblíž Le Touguet je sestřelen sgt. Matěj Pavlovič se svým Spitfirem. Je pohřben na hřbitově v Boulogne – sur – Mer. Tak tedy skončila životní pouť vlkonického rodáka, českého vlastence Matěje Pavloviče. Čest jeho památce.