T Ý N E C

Tak nějak nevím jak začít. Říkal jsem manželce, ať si článeček napíše sama, ale střevo sem prej já. Nebo říkala, že střevo na to mám já ...?

V sobotu, hned po ránu dorazila babička pohlídat dva naše malé sviště, kteří byli opět vzhůru dříve než by se komukoliv „normálnímu“ líbilo. D. již měla předstartovní horečku a dobalovala poslední nezbytnosti na naši dovolenou ... teda na soutěž. Nechal jsem se unést tím množstvím. Já jsem ráno absolvoval celkem v klidu a z postele vylezl, až na několikeré urgence. Tu poslední mně však již neoznamoval libý hlas. Takže už bylo na čase, ale nemyslete si, ani já to neměl tak jednoduchý. Čekal na mě totiž ještě náš třetí svišť. Věci na oblečení byly naštěstí připraveny, jelikož maminka nechce nic nechat náhodě. Například, když jsem z vlastní iniciativy sbalil do školky krásné zelené pyžámko, nepřivítala mě slova chvály, jak jsem očekával, ale jen povzdech, že to pyžámko má díru a bylo určeno k zašití. Jakoby to někomu vadilo, ale to chlap prostě nepochopí. Oblékáme tedy připravené věci, které standardně nosíme na hasičskou soutěž a jako inovaci si junior žádá oranžovou čepici s nápisem našeho SDH, jelikož tu nosí jeho kámoš K. a je to tedy více než žádoucí. Po lehké snídani nakládáme mláďata do kočárku, aby je babička mohla vyvézt po okolní krajině.  

Sami pak usedáme do našeho okřídleného šípu a vyrážíme dobýt Rabí. Nikoliv hrad jak se to povedlo nebožtíku Žižkovi, ale hasičské klání, které pořádá místní sbor. Navíc si myslím, že bratr Žižka by si dnes vybral na dobytí spíše Strakovu akademii v Praze. Po příjezdu do Rabí parkujeme u kostela, kde je na louce připraveno parkoviště. Na místě je již většina sborů, jelikož se blíží čas zahájení soutěže. Zacházíme k našemu stanu, kde je sedm odhodlaných bojovnic, kterým psychickou podporu dodávají dva naši muži. Spíš muži dvou z nich :-) Je tedy nasnadě, že se o ně starají, jako kdyby byly jejich vlastní. Ženám dělá chlapská ruka radost, jelikož jim pomůže ... především s přípravou techniky, jejím sundáním, popondáním, navezením atp. Za to vám klucí dík. My s juniorem jen zdravíme a pokračujeme k něčemu pěknému, co může nadchnout opravdu jen chlapa hasiče. A tentokrát to není osmnáctiletá hasička v přilehlých elasťácích a tričku zmáčeném vodou, ale jsou to nové okresní terče. Takové ty průhledné, co jsem zatím viděl jen na videích jiných sborů a v televizi, při přenosu z různých republikových šampionátů. Ono na tom zase není, až tak co ke koukání, přesto mě fascinují a jsem zvědav, jak půjdou nastříkat. Mezitím, co jsme se (no spíš já) kochali terči, proběhl nástup a vylosování startovního pořadí. To nás zajímá a tak se vracíme k holkám. Mají dvojku, což je super. Přesně jako my před týdnem, snažím se v tom hledat paralelu, protože z dvojky na startu byla jednička v konečném pořadí. To by nebylo špatné, ale vím, že zde stačí o hodně méně. Jde o postup na okres a v mladší kategorii postupuje deset týmů, což je skoro polovina družstev zúčastněných. Chystám foťák a vyrážíme k dráze štafety. Junior se usazuje na lavičce ve svahu, já si vybírám místo v ploše hřiště. Je evidentně rád, že tam může být sám, ale vidí na tátu. Dávám se do hovoru s členem VV AZ a během toho se již chystají na start naše holky. Na první úsek vyráží Ju., která vybírá mírné škobrtnutí před oknem, které bez problémů proskakuje a rychle pádí k předávce J. Ta vyráží vstříc nízké překážce, kterou bez problémů přeskakuje a vzorově předává Ma. Tu čeká kladina s hadičkami. Všechno bez problémů a předává M., která štafetu finišuje na úseku s hasičákem. Super říkám si v duchu, protože holky běžely moc pěkně a čas bude určitě dobrý. Balím foťák a vyrážím motat hadičky. „Máte červenej“ slyším najednou vedle sebe a krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Vidím rozhodčího, který stojí na čáře odpojení se zdviženým červeným praporkem. „Za co?“ skoro křičím, ale snažím se krotit svoji holubičí povahu. „Odpojení před čárou, máš tam i koncovku“ odvětí. Hmm, koukám na to jak zevl a jen těžko to pobírám. Má pravdu. Spíš ze zoufalství se ptám, zda mají druhou štafetu, ač vím, že jich přijelo jen sedm. No nic, neplatný pokus na štafetě znamená konečnou. Jdeme za holkami zjistit situaci. Berou to sportovně, i když to bolí, ale jsou mladý, ony se z toho otřepou :-)) Na druhou stranu mě potěšily, že to nebalí a půjdou i útok. Co na tom, že jenom pro prestiž. Je to sympatický. Mě pomalu začíná bolet pravý ucho, které pořád poslouchá „tatí už mně něco koupíš?“. Vyrážíme do stánku s občerstvením. Zde jsme pochváleni za dobrý výběr tatranky. Nemyslete si, bylo tam asi pět druhů, z nichž od třech by prý byl špinavej jako prase. To je tím správným otcovským vedením. Následně scházíme k multifunkčnímu hřišti, kde nacvičujeme požární útok na sucho. Soutěž hezky utíká a já z ní nic nemám, ale zas tak mně to nevadí. Člověk si alespoň trochu vyčistí hlavu od všedního shonu. Čas pokročil a děvčata si chystají vše ke startu útoku. Jejich parádní disciplíny. Já si vybírám místo pro natáčení a musím přiznat, že jsem si ho vybral pěkně blbě. Protože natáčet záda rozhodčího jsem fakt nechtěl, ale což, chybami se prý člověk učí. „Tatí zase prasknul balónek“ říká synátor a myslí tím výstřel startovní pistole. Holky běží k základně. Zadek opět dokonalost sama, v jedenácti je utopeno. Béčko spojené, záběrem přes rozhodčího kontroluji rozdělovač a ten je opět bez chybičky. 24s a něco výstřik a holky tam jsou, takže fantazie, ale ... Oficiální verze. Foukal silný protivítr, který znepříjemňoval nástřiky. Ty byly v kombinaci s neznámými terči opravdu těžké. Konečný čas 41 s a kousek je toho důkazem. Neoficiální verze, která mě skoro stála pěkný zbytek dne. „Docela dobrý na ty podmínky ne“ říká mně levá proudařka, kterou znám z naší společné domácnosti. „Joo, to se mně nezdá, to přece musíš slyšet, že tě to celou dobu pleská kolem a ne do díry“ říkám já. „No jo, to bys nebyl ty, abys neměl nějaký pindy. Místo, abys mě podpořil, tak si budeš mlít svojí“ dostává se mně odpovědi a její hlas už nezní moc přátelsky. Tak jenom dodávám „vždyť chceš vždycky slyšet můj názor ne“. „Prosím tě jdi už“ a já jen čekám, jestli nedostanu hadicí. To jsem se ještě chtěl nabídnout, že ji domotám, ale neodvážil jsem se zeptat. Když jsem zapředl přátelský rozhovor s chlapy o celém útoku s tím, že jsem zase rýpnul do levého proudu, bylo mně rázně naznačeno dámským publikem, že jako bych měl být spíš opora. Prostě bych se z těch ženskejch někdy pos... Přitom je mám tak rád, tolik jim přeju, prožívám to s nimi a ony na mě takhle :-)) Radši jsme šli s mladým pro klobásu a na naše oblíbené hřiště. V duchu jsem si říkal, abych příště neudělal kopanec já, což se klidně může stát. Radši si tady už teď vytvořím alibi. Malej běhal, já ho fotil a jak jsem tak fotil, všiml jsem si takový pěkný, sympatický cérečky u stánku s občerstvením. Začal jsem po ní nebojácně házet cukrbliky a světe div se, ona se chytla. Co vám budu vyprávět, odvezl jsem si jí domů a celé odpoledne si ji usmiřoval :-)